Právě teď se schyluje k dalšímu demoličnímu barbarství v Praze

AKTUALITA 6.9.2015: V nádražním areálu Praha-Bubny má podle našich informací započít v pondělí, 7. září 2015, demolice mimořádné technické památky, budovy Dílen bývalé společnosti Státní dráhy v Bubnech.

Přestože současný majitel pozemku a investor budoucích staveb, společnost ORCO-CPI Radovana Vítka, v nejnovější studii řešící zástavbu bubenského drážního areálu se zachováním budovy počítal, z důvodu, který nám není znám, se nyní rozhodl přistoupit k demolici. Ta již byla pro předchozího majitele (ORCO) povolena, přesto se stále zvažovala varianta zachování dílen a hledala možnost jejich nového funkčního využití pro budoucí podobu nové čtvrti, která má v okolí vyrůst.

Necitlivostí investora k hodnotě stavby, která se krátkou dobu dokonce těšila statutem kulturní památky, než se předchozímu investorovi podařilo jej zrušit, nás zaskočila. Tuto přezíravost k hodnotné stavbě, která mohla dát budoucí podobě nové čtvrti osobitou tvář a být zároveň výrazem paměti místa a která dosud nebrání realizaci žádného konkrétního projektu, nemůžeme označit jiným slovem, než neúctou k historickému dědictví a barbarstvím.

Historie budovy železničních dílen

Dílenskou budovu (parc. 2427) pro 140 nákladních vagónů, zprovozněnou roku 1873, tvoří 65 metrů široká a 160 metrů dlouhá devítilodní hala, jejíž obvodové stěny jsou provedeny v kombinaci kamenného a cihlového zdiva a dřevěné krovy nese 136 litinových sloupů. V roce 1879 dílny zprovoznily vlastní pilu, roku 1888 zde byla zřízena také lakovna a sedlárna a začaly se zde opravovat také vagony osobní. Součástí dílen byla od počátku také samostatná budova dělnické jídelny čp. 202, dochovaná v upravené podobě při severním okraji areálu, tvořeném dnes ulicí Železničářů. Výstavbu celého areálu vedl stavební ředitel StEG Karl von Ruppert (1813–1881). Vyvážené proporce a charakteristické členění režnými cihlovými pilíři, ostěními a zazubenými římsami budovám StEG vtisknul již v letech 1855–1857 její hlavní architekt Wilhelm von Flattich (1826–1900), jenž pro ni vytvořil první podrobné typové vzory (Normalien) v Rakousku, které poté pro další výstavbu rozpracoval jeho nástupce, architekt Karl Schumann (1827–1898). Od roku 1909 opravny i celé nádraží provozoval stát. Periodicky se plánovalo a opět odkládalo jejich zrušení – státní podnik Železniční opravny a strojírny (ŽOS) ukončil činnost roku 1992, nástupnická firma ŽOS ATECO zde však prováděla opravy a rekonstrukce osobních a poštovních vozů až do roku 2011. V roce 2004 byly zmíněné budovy coby součást železničního areálu Holešovice – Bubny zapsány na seznam kulturních památek, jejich ochrana však byla po čtyřech letech na žádost tehdejšího vlastníka, s. s r. o. Orco Omikron, ministerstvem kultury zrušena, chráněna zůstává jen vodárna na parcele 2422 (r. č. objektu 101151).

Historie nádražního areálu 

Roku 1854 založilo ve Vídni finanční konsorcium, vedené pařížským bankéřem Isákem Péreirem (1806–1880), Společnost státní dráhy (StEG), která k prvnímu lednu 1855 zakoupila od rakouského státu železniční trati, postavené a provozované Severní státní drahou, a to včetně trati do Podmokel, procházející mezi Bubny a Holešovicemi. Zázemí dnešního Masarykova nádraží jí záhy přestalo dostačovat a roku 1870 proto Společnost zakoupila v Bubnech, v sousedství již budovaného nádraží Buštěhradské dráhy, rozsáhlé obecní pozemky. Svažující se pole a pastviny byly navážkami rozděleny na tři výškové úrovně se společným zhlavím u Negrelliho viaduktu. Na nejvyšší úrovni Společnost postavila nákladové a seřaďovací nádraží, z jehož budov se do dneška dochovalo pouze mladší skladiště na parcele č. 2425 (původní budovy, skladiště na parc. 2424/2 i navazující patrová administrativní budova čp. 272 byly zbořeny v roce 2012). Nádraží, označované jako Bubny-nákladové nebo též Bubny-dolní, bylo otevřeno k 1. lednu 1873, a postupně z něj byly vyvedeny četné vlečky, např. do obecní plynárny (v místě dnešní Poupětovy ulice), do městských jatek, do elektrárny a zejména do překladiště v holešovickém přístavu. Na nejnižší úrovni, při dnešní Argentinské ulici, vybudovala Společnost lokomotivní depo se dvěma identickými, čtyřkolejnými výtopnami na půdoryse 22 × 70 metrů. Po ukončení parní trakce v sedmdesátých letech obě sloužily jako remíza vládních vozů, jižní z nich byla tehdy nově zastřešena a zanikla roku 2011, severní dosud v původním stavu stojí na parcele č. 2419. Funkční součástí depa byla také vodárna (parc. č. 2422) s navazujícím skladištěm (parc. č. 2426), postavená v kolejišti střední úrovně, které sloužilo provozu bohatě dimenzovaných opravárenských dílen.

Literatura: ~, Die Wagen-Reparatur-Werkstätten des Oestrreichischen StaatsbahnGesellschaft zu Bubna bei Prag. Organ für die Fortschritte des Eisenbahnwesens in technischer Beziehung XVI, 1879, č. 2–3, s. 99–100, tab. XVI, obr. 8; ~, Geschichte des ersten Vierteljahrhuderts…, Epoche III, č. 3 (3. 1.1880), s. 5–6; Ernst Reitler, Bahnhofsanlagen, in: Hermann Strach (ed.), Geschichte der Eisenbahnen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie II, Wien 1898, s. 321–380, zde s. 334–335, 351–352; Julius Spitzner, Werkstättewesen, in: Hermann Strach (ed.), Geschichte der Eisenbahnen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie II, Wien 1898, s. 569–610, zde s. 590–591; Guido Friedl, Der Architekt Wilhelm von Flattich (1826–1900). Wien 1979, s. 30–34; Tomáš Kučera, Železniční areál Holešovice-Bubny. In: Staletá Praha XXIII: Pražské památky 19. a 20. století. Praha 1997, s. 145–158; Benjamin Fragner – Jan Zikmund (eds.), Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let. Praha 2009, s. 125; Michal Zlámaný, Stručná historie železničního uzlu Praha. In: Benjamin Fragner – Tomáš Skřivan (eds.), Pražská nádraží ne/využitá. Praha 2012, s. 14–22.

Ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví ČVUT