Nikdo z nás by již nechtěl zažít to, co bylo pro naše předky před sto lety každodenní pražskou realitou. Po jistém stavebním útlumu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy se stavební podnikání v Praze soustředilo na předměstí (zejména na Žižkov, Smíchov a Vinohrady), došlo v devadesátých letech k bouřlivému rozvoji stavebního ruchu i v historickém jádru města. Během pouhých dvou desetiletí byly jednak pražskou obcí v rámci asanace a jednak soukromými staviteli zbořeny nejen desítky, ale celé stovky historických domů. Prosazování památkového vědomí ve společnosti, neboli cesta od osamoceného a převážně marného protestu nadšeného laika k zásahu profesionálních orgánů památkové péče podložených státní legislativou, bylo procesem zdlouhavým a bolestným, neboť ho formovaly, utvrzovaly a popularizovaly spíše kruté památkové ztráty než teorie. (Souhrnně je historie Klubu popsána v článcích Dobroslav Líbal - Stoleté ohlédnutí, Kateřina Bečková - Sto let Klubu Za starou Prahu v sedmi kapitolách, ; předchozí období popisuje článek Josef Hyzler: Společenské iniciativy ochrany památek v 19. století jako předpoklad vzniku Klubu Za starou Prahu.

« předchozí   následující »

Nové


Věstník 3 / 2016