V době druhé světové války byla z pochopitelných důvodů činnost Klubu Za starou Prahu utlumena. Po válce pak Klub bojoval několik let velmi houževnatě, avšak marně, za zachování Braunerova domu s proslulou kavárnou Union na nároží Perštýna a Národní třídy. Počátkem padesátých let, v době vydání nového spolkového zákona, kdy slavil své padesáté výročí výstavou v Uměleckoprůmyslovém muzeu se Klubu podařilo uhájit svou samostatnost a nezávislost, i když ještě později vznikly tendence, aby byl podřízen jako dobrovolný aktiv správě Státního střediska památkové péče. Nestalo se tak. V padesátých a šedesátých letech byly mezi členy domácí rady Klubu mnozí představitelé oficiální pražské památkové péče, i proto nebyl důvod k přímým protestům. Uvolnění nastalo až koncem 60. let, kdy domácí rada Klubu otevřeně vystoupila proti již zmíněnému malostranskému tunelu a záměru výstavby podpovrchové tramvaje, značně ohrožujícímu pražské památky, ve prospěch hlubinného metra.

    V 80. letech se pak veřejné projevy klubovní aktivity soustředily na záchranu nádraží Těšnov, které bylo přes všeobecnou nevoli milovníků památek odstřeleno v roce 1985, záchranu Vinohradské tržnice a školy na Komenského náměstí na Žižkově. Oba posledně jmenované objekty stojí dodnes a to i díky Klubu Za starou Prahu.

« předchozí   následující »

Nové


Věstník 1 / 2017